Kroutím hlavou

Kroutím hlavou a asi si ji jednou ukroutím

Za „komančů“ nebyly banány.

Teď jsou sice švestky, ale nesmím si je koupit.

Polka mi to zakázala.

Stála za takovým tím dřevěným pultíkem, jaké jsou u stánků na tržištích. Vlastně tam byly občanky Polska dvě. Jsou schované pod „laubama“ V Oblouku.

Měly za sebou dvě bedýnky švestek. Jednu bedýnku s takovými menšími, kulatého tvaru, hodně stejnoměrně tmavěmodré. Ty jsem nechtěl, protože byly asi hodně zralé, až takové ty „blambaté“.  V druhé bedýnce měla mnohem větší oválné, do špičky a některé modravé a některé až místy ještě zelenkavé. Chtěl jsem si vybrat ty méně zralé, tvrdší, takové to mám rád. Jenže když jsem poobešel pultík a slušně se zeptal, jestli si můžu vybrat, dostalo se mi v odpověď kategorické NE. Asi se to řekne stejně polsky i česky. No tak to mě naštvalo a tvrdě jsem se urazil.

Zavelel jsem směrem k manželce, že ať je tedy nekupuje, že je nechci – obejdu se.

Polky se to jaly vysvětlovat, že prý můžu mít na rukách nějaké vyrážky, bacily, či jiné svinstvo a že se jim v tom pak přehrabujou cikáni (slovo rom asi v polštině nemají). Já ji říkám, že si tedy dám na ruku sáček a že nejsem cikán!

No, tak tady u Vás už si v životě nic nekoupím a ubral jsem se směrem pryč. Manželka se otočila na kramfleku a nechala tam ležet na pultě v sáčku dvě jablka, dvě hrušky a dvě broskve.

No, ale co se stane? Vůbec nic! O jednoho zákazníka víc nebo míň.

Zítra ráno tam bude stejně zase fronta až bůhvíkam.

Pořád kroutily obě hlavami a já jí kroutím ještě teď.

To mi fakt hlava nebere. V Kauflandu si musím téměř veškeré ovoce a zeleninu nabrat z bedýnek sám. Nikdo mi je nenabírá a ani nenabere. Je to přece samoobsluha.